Poslední společná publikace Dalibora Kolbingera a Ladislavy Hradilové vyšla opět v Edici Zpravodaje města Bystřice pod Hostýnem v roce 2017.

Zpracováním tématu bylo završeno víceleté pátrání po historii žinčičného lázeňství v Bystřici pod Hostýnem.

Většina kapitol byla zpracována společně. Hlavním přínosem D. Kolbingera byla část s názvem „Salašnictví pod Hostýnem“, jejíž zpracování vyplynulo ze studia starší literatury doplněného pátráním v terénu, které probíhalo opět společně. Vezměme to ale postupně:

Část první „O původu a životě Valachů“ se zabývá výkladem toho, co si pod tímto pojmem máme představit. Jde totiž o svět dávno zmizelý, svět pastevců, putujících k nám z velké dálky horským terénem Karpat. Svět, který byl při tomto putování ovlivněn kontakty s místními obyvateli, se kterými se Valaši setkávali, než přišli ve druhé polovině 15. století až na východní Moravu. Zde se zastavili a rozplynuli se ve světě místních bezzemků, kteří vystupovali z nížin do vrchoviny, aby osídlili dosud zemědělsky nevyužívanou půdu. Tomuto procesu se dnes říká „pasekářská kolonizace“.

Část druhá „Salašnictví pod Hostýnem“ čtenáři přiblíží nejstarší autentické záznamy o Valaších a jejich typickém životě na odlehlých salaších ve společnosti oveček. Z nejstarších záznamů vyplývá, kde máme takové salaše hledat. Z toho jsme vycházeli, když jsme tato místa navštěvovali a pokoušeli se nalézt jejich pozůstatky. Výsledek byl zpravidla pouze částečný. Poměrně snadno, s pomocí starých map, jsme nalezli místa pastvy ovcí, které později ještě nějakou dobu fungovaly jako horské louky. Pozůstatky salaše jsme nalezli pouze v jednom případě a to díky tomu, že  na jeho troskách vyrostla později panská stáj, sloužící k přenocování tažných koní i s lidmi, pracujícími na stahování dřeva ze vzdálených míst Kelečského Javorníka. Stáj také již dávno zanikla, zachovaly se ale terénní úpravy místa, také studánka sloužící potřebám Valachů a dřevařů.

Následující kapitola „Žinčičné lázeňství“ se zabývá vznikem a fungováním žinčičných lázní, které vznikly přibližně ve stejnou dobu – na počátku 19. století  v Rožnově pod Radhoštěm a v Bystřici pod Hostýnem.

V útlé knížečce jsem opět uplatnil své znalosti z terénu – „archeologie krajiny“ – a použil je k výkladu toho, jak fungovalo valašské salašnictví na této nejvýchodnější výspě dotčené „valašskou kolonizací“.