Autoři postupně osobně navštívili všech dvě stě lokalit, kde stávaly nebo ještě stojí mlýny či jejich pozůstatky. Tichánek přiznává, že v mnoha případech to byla doslova detektivní práce. "Pátrali jsme v archivech, knihovnách, muzeích, v obecních kronikách či urbářích. Často nám pomohli místní pamětníci," říká Tichánek.
Jen málo vodních mlýnů v okrese Nový Jičín už je funkčních. Mnohde místo nich stojí rodinné domy, někde jen zříceniny původních objektů a na mnoha místech už badatelé našli jen poslední připomínky někdejší mlynářské historie: zbytky zdiva, zasypané náhony, mlýnské kameny...
Výpravná publikace na kvalitním papíře, která váží bezmála tři kilogramy, nemá za cíl pouze zmapování všech vodních mlýnů na Novojičínsku. Připomíná také historii celého řemesla, jeho dělení na mlýny moučné, krupné, pilné, olejné, papírenské, na hamry, pily a valchy. Součástí knihy jsou také Mlýnský řád Marie Terezie z roku 1754, Mlecí nařízení císaře Františka I. z roku 1814, slovníček mlynářských pojmů a další vyčerpávající informace o tomto odvětví. U každého mlýna je mapa z ze stabilního katastru z let 1833 až 1836, dobové i současné fotografie, přehled vlastníků, někde i pověsti, které se k mlýnu vázaly.
"Rozvoj mlynářství dostal první ránu v dobách rozšíření železniční dopravy, vzniku velkých průmyslových mlýnů, přežití vodního pohonu mlýnů a v neposlední řadě také kvůli okupaci a pak po znárodnění," říká Jiří Tichánek. (600 stran)